Jamajka
Ska vzniklo směsicí tradičního jamajského folkloru a amerických stylů, jako byly rhythm and blues a jazz. Tradiční jamajskou hudbou bylo "mento", což je směsice karibských, afrických a evropských hudebních vlivů. Používají se v něm jak evropské nástroje (housle), tak i africké (bonga, banjo), bylo populární hlavně ve 40. letech. V 50. letech se prostřednictvím amerických radií, která se dala naladit i na Jamajce, dostalo na ostrov rhythm and blues (RnB) a stalo se velmi oblíbeným a vyhledávaným stylem. Postupem času ho začaly hrát i místní soubory. Když se americké RnB začalo měnit na rock and roll (na Jamajčany až příliš agresivní), začaly místní soubory mnohem více experimentovat s jazzem a mentem a vznikl "shuffle", což byla právě směs těchto dvou stylů. Shuffle byl předchůdcem ska a položil jeho základy. Většinu tehdejších hudebníků vychovala Alpha boys´ school, která je vedla hlavně k tradičnímu jazzu. Po dokončení školy většina jejich žáků zakládá velké big bandové orchestry po vzoru amerických jazzových hvězd.
Koncem padesátých let minulého století byly velké bigbandové americké orchestry nahrazeny menšími soubory s více bebop/R&B zvukem. V té době právě i na Jamajce většina souborů značně mění svoji tvář. Většina muzikantů je ovlivněna poslechem amerických rozhlasových „šlágrů“ a tento fakt se zákonitě promítá v jejich následné tvorbě. Přesto Jamajčané skórují a přicházejí s něčím naprosto novým.
Zvyšující důraz je kladen na offbeatový rytmus menta, který přichází krátce a oddělovaně. Tento zřetelně synkopovaný rytmus drží kytara a klávesy a nový hudební styl je na světě. Jmenuje se SKA.
Prvním, kdo využil tohoto rytmu, byl Ernest Ranglin společně s Cluett Johnson & The Blue Buster, kteří pravděpodobně ska i pojmenovali. Cluett Johnson je znám svým pozdravem Love skaskavoovie, ten samý při jiné příležitosti řekl: „Make the guitars go ska! ska! ska!“.
Rytmus ska byl odvozen ze „shuflle“ a „boogie“, které bylo v místních „dance halls“ velmi oblíbené. Kombinací populárních stylů jako je „mento“, „burron rhythm“ a stylů nových byly položeny základy první populární jamajské hudby. Do jisté míry se zde promítaly i vlivy z okolních karibských ostrovů, které s sebou přiváželi emigranti z Kuby (Laurel Aitken), Trinidadu, Barbadosu atd. Ska boom se dostavil zároveň se získáním nazávislosti a odjezdem Angličanů v roce 1962. Ska se na Jamajce stalo nesmírně populárním a hudební producenti je začali šířit do zbytku světa. Tyto kroky měly plnou podporu vlády a v roce 1964 bylo ska prezentováno jako „National music of Jamaica“ na „World fairs v New Yorku“.
Texty měly několik podob od klasických popových popěvků přes náboženské až po politicky orientované texty a texty odrážející sociální aspekty života na Jamajce, často okořeněné místním nářečím „patois“.
Mezi nejznámější interprety tohoto období patří například Byron Lee and the Dragonaires, Jimmy Cliff , Prince Buster (vlastním jménem Cecil Campbell), The Wailers, Desmond Dekker nebo třeba The Skatalites, kteří na samém počátku hráli jazz.
